Adventní a vánoční čas v životě našich předků

27.11.2015 07:12

„Adventní sníh dočká-li březnového, nebudeš jídat, sedláčku chleba režného“

Adventní a vánoční čas v životě našich předků

Svátky společně s lidovými zvyky a obyčeji tvořily nedílnou součást každodenního života našich předků. Měly periodický charakter, většinou připadaly na ustálený termín (výjimkou jsou dodnes Velikonoce a Letnice). Úloha svátků, zvyků a obyčejů souvisela s vnímáním času. Všední den byl vyplněný prací a den sváteční uvolněním, odpočinkem a duchovním prožitkem. Tradiční svátky jak je známe dnes, nás symbolicky propojují s minulostí a s tím, co nám předali naši předkové.

Na sklonku podzimu skončily rolnické práce. V našich krajích se za počátek zimy vždy považoval  11. listopad – svátek sv. Martina. Dodnes se říká, že „svatý Martin přijíždí na bílém koni“. Nastal čas oslav úrody, posvícení  a kateřinských zábav. Po svaté Kateřině (25.11.) přišla doba zimního klidu a advent, který začíná nedělí nejbližší 30. listopadu.

Advent, to je očekávání příchodu Vykupitele – narození Ježíše Krista. V tomto čase dleli lidé na modlitbách a shromažďovali se při ranních mších ke cti Panny Marie – rorátech. Nastala doba půstu. Nekonaly se taneční zábavy ani svatby. Vedle nábožensky laděného Adventu, žili lidé předvánočními zvyky a obyčeji, z nichž dodnes vyzařuje zvláštní tajemnost.  Pohanské se zde volně prolínalo s křesťanským.

Svatoondřejská noc (30.11.)    Svatý Ondřej dělá led a svatý Jiří jej láme.

Na svátek svatého Ondřeje se připravovala především svobodná děvčata. Tento světec byl považován za patrona nevěst. Svatoondřejská noc byla totiž velmi příznivá k věštění. V tento čas bylo možné nahlédnout do vlastního osudu. Lilo se olovo, třáslo se bezem, klepalo na kurník, čarovalo s hrnky… Přijde v příštím roce ženich? Svobodný nebo vdovec? A odkud? To byly hlavní otázky mladých dívek.

Den svaté Barbory (4. 12.)    Řekla Káča Barce: Nechme toho tance!

V předvečer tohoto svátku chodily po Bukovsku a okolních vsích tzv. Barbory. Bíle oblečené postavy se zakrytým obličejem a s březovými metlami v rukou obcházely domácnosti s malými dětmi a dotazovaly se, zda byly děti hodné. Pokud ano, obdarovaly je drobnými dárky. Pokud ne, zanechaly matce v domě březové koště, kterým měla malé uličníky během roku kárat. Zlobivé děti měly také slíbit, že se budou snažit být hodné. Jako pokárání dostaly shnilé jablko či brambory. Tento zvyk postupně zanikl a byl vytěsněn pochůzkou svatého Mikuláše s jeho doprovodem.  Dnes již obchůzky Barborek nepamatují ani nejstarší pamětníci. Uchoval se pouze zvyk, přinášet si domů čerstvě nařezané větvičky třešně, které pokud na Štědrý den vykvetou, tak se dívka v domě následující rok vdá. V Bukovsku se na svatou Barboru konala tzv. druhá pouť. Svaté Barboře byl zasvěcen hřbitov. Traduje se také úsloví: „Půjde brzy ke svaté Barboře“, což znamenalo, že brzy zemře.

Svatý Mikuláš (6. 12.)    Na svatého Mikuláše je už zima celá naše.

V předvečer svátku sv. Mikuláše sestupoval svatý Mikuláš se svým doprovodem z nebe na zem a společně s čertem a andělem obcházel lidské příbytky. Mikuláš se ptal dětí, zda byly celý rok hodné a zkoušel je, zda se umějí modlit. Poté obdarovával spolu s andělem hodné děti laskominami. Nehodné byly čertem pokárány a dostaly uhlí nebo brambory.  První zprávy o Mikulášských maškarách pocházejí již ze 14. století. Dodnes chodí Mikuláš se svým průvodem v mnoha vesnicích v jižních Čechách. 

Svatá Lucie (13.12.)    Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len.

V lidových obyčejích jsou tzv. Lucky tajemné bytosti, které dohlížejí na zákaz předení a draní. V tento den se totiž nesmělo příst ani drát. Byly oděny do bílých plachetek, na hlavách masky s dlouhými zobáky, v ruce husí peroutku a v druhé dřevěný kříž, natřený červenou barvou symbolizující krev. V dnešní době Lucky již nechodí. Do dnešních časů se nám dochovalo jen známé přísloví: „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“, které reaguje na atypický přírodní jev - délku noci na počátku zimy.

Štědrý den (24. 12.)

Patřil mezi nejpestřejší a nejtajemnější dny roku. Celý den vládla klidná a posvátná atmosféra. Byl doporučován půst a malým dětem se slibovalo, že pokud se postí, uvidí zlaté prasátko. Když se setmělo, chodil po Bukovsku slouha. Tam, kde měli dobytek, vytruboval a vinšoval:

„Vinšuju vám veselé Vánoce,

abyste jich ve zdraví užívali,

a po smrti se radovali tam,

kde svatý Štěpán se všemi svatými se raduje!“

Hospodyně jej podarovaly výslužkou – koláči, caltou (vánočkou), penězi…

Navečer nachystaly děti betlém, který postavily za okno či do kouta světnice.  Hospodář uklízel stavení a hospodyně připravovala večeři. Večeře se měla skládat z devatera pokrmů. Byla skromná, ale pestrá: polévka se svítkem, hrách, různé druhy omáček, kaše (prosná, krupičná, hrachová) symbolizující hojnost, černý kuba z krupek a hříbků modráků, které mu dodaly charakteristickou černou barvu. Nechyběl ani česnek, mající posilující a ochrannou moc. Ryby byly na počátku 20. století na štědrovečerním stole vzácností. Výjimku však tvořily jižní Čechy, kde jich bylo dostatek. Večeře se zahajovala i končila modlitbou za zemřelé členy rodiny. Půlnoční mše otvírala oslavením narození Ježíše Krista vánoční čas.

První jesličky se v českých zemích objevily v Praze v roce 1526, do vesnických domácností pronikly až koncem 18. století. Stavění jesliček je jedním z nejstarších lidových zvyků, který se udržel až dodnes.

Vánoční stromek, jak jej známe dnes, se v českém prostředí prvně objevuje až v polovině 19. století a to v v měšťanském prostředí. Na vesnicích až mnohem později (na přelomu 19. a 20. století). Stromky byly zdobeny velmi skromně – domácím pečivem, perníkem, ovocem a papírovými ozdobami. Zavěšovaly se u stropu a postupně začaly vytlačovat lidové betlémy. Rozšíření vánočních darů dětem ve spojení s narozením Ježíška, božského dítěte, které svůj příchod oznamuje zvoněním, souvisí s německým vlivem, šířeným v souvislosti s vánočním stromkem. Vánoce se tak stávají oblíbeným svátkem malých dětí.

Boží hod vánoční - Narození Páně (25.12.) trávili lidé v kostele, kde se v tento den sloužily tři mše: půlnoční, ranní (ještě před svítáním) a poslední již za bílého dne.  Svátek finišoval slavnostním obědem, při kterém se scházela celá rodina.

Koledou – svátkem svatého Štěpána (26.12.) se otvíral veselý čas Vánoc, který předznamenával blížící se konec roku. Od konce 19. století pak začínají lidé navštěvovat velmi oblíbené silvestrovské zábavy a rozšiřuje se zvyk zasílat novoroční pohlednice.

Svátek Tří králů (6.1.) pak symbolicky uzavírá vánoční čas.  Svěcenou křídou napsaný nápis na dveřích domu C+M+B s příslušným letopočtem lze vykládat dvěma způsoby: může znamenat první písmena jmen Tří králů nebo mít daleko starší křesťanský původ v požehnání: „Christus mansionem benedicat“- Ať Kristus žehná obydlí.